Co pro nás znamená
když se řekne…
…templáři?
Templáři jsou historický rytířský řád Chudí rytíři Kristovi Šalamounova chrámu (Pauperes commilitones Christi templique Salomonici), založený r. 1119 devíti rytíři v čele s Hugem de Payns. Ti složili do rukou jeruzalémského patriarchy slib žít jako kanovníci bez majetku, v čistotě a poslušnosti a navíc chránit křesťanské poutníky ve Svaté zemi i se zbraní v ruce. Jejich řeholi sepsal Sv. Bernard z Clairvaux a r. 1129 ji na koncilu v Troyes schválil papež Honorius II. Řád byl zrušen bulou papeže Klementa V. „Vox in Excelso“, datovanou 22. III. 1312. Poslední velmistr Jacques de Molay a preceptor Normandie Geoffrey de Charnay byli o nešporách 18. III. 1314 na pařížském Židovském ostrově upáleni. Řád nebyl nikdy obnoven, všechny pokusy o obnovu či navázání na činnost tohoto řádu jsou nelegitimní a svévolné.
…rytířský duchovní řád?
Duchovní rytířské řády byly specifickou formou spojení řeholního života a vojenské služby. Vznikly na půdě Svaté země po první křížové výpravě jako odpověď na specifickou situaci v Jerusalémském království. Po obsazení země část křižáckých rytířů, kteří vysvobozením Jerusaléma z rukou nevěřících splnili svůj slib a naplnila své poslání, odchází zpět do Evropy. Ti, kteří zůstávají, pak mají spoustu starostí se zajištěním a obranou vlastních lén, aby ještě mohli být jeruzalémskému vladaři platnou vojenskou silou. Muslimské obklíčení a neustálé útoky na území křesťanů ale vyžadují mocnou a pohotovou vojenskou sílu. Jejím jádrem však nemohou být námezdné jednotky pěchoty či lehké jízdy, ale těžce ozbrojení, brněním chránění jezdci s celoživotním výcvikem – rytíři. Proto se ustavují skupiny rytířů, kteří se zavazují, že všechny své síly a prostředky i všechen svůj čas, dají do služeb této idey. Aby měly ruce uvolněné od světských starostí, berou si vzor z tehdejších klášterů či universitních kolejí, kde každý slouží Bohu tím, co umí nejlépe a celý hospodářsko-ekonomický komplex pak každému členu tuto jeho službu umožňuje a zajišťuje.
V Zámoří a později i na různých místech Evropy vzniklo několik duchovních rytířských řádů, z nichž jediný existuje dosud. Je to Suverénní vojenský hospitální řád Sv. Jana v Jerusalémě, na Rhodu a na Maltě (Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta). Ostatní řády buď zanikly, byly zrušeny, nebo se transformovaly do jiných řeholních společenství nebo do jiného typu právnických osob (řády špitální, řeholní, světské, vojenské či záslužné). Většina ostatních a pozdějších organisací, i když nesou ve svém názvu označení rytířského řádu, jimi de facto ani de jure nebyly a nejsou.
…tajemství templářů?
Mnoho faktů z historie templářů (vznik, exklusivita řádu, vzestup moci a bohatství v Zámoří i Evropě) a hlavně skutečností, spojených s jeho koncem a likvidací (obvinění z herese, magie, chování Řádu, jeho představitelů i řadových rytířů před, při i po zatčení) a údajný odvoz blíže neurčených věcí z majetku řádu mimo Francii pár dní před zatýkáním, inspirovalo pozdější badatele i „badatele“ k tvorbě mnoha vysvětlujících teorií, které vznikají i v současnosti. Naše společnost se jimi nechce zabývat, potvrzovat je ani popírat a vůbec už nechce vytvářet jiné. Pro nás se historie Řádu chudých rytířů Kristových uzavřela smrtí posledního velmistra a k této historii se chceme vztahovat.
…poslání a smysl templářů?
Templářský řád byl založen proto, že v nově vzniklém státním celku Jerusalémského království neexistovala jasná, rozhodná a akceschopná síla, rozhodnutá a připravená bránit křesťany, ať již putující či usazené, před útoky muslimů, navíc nezávislá finančně i politicky na místních státech a jejich panovnících. To byla základní myšlenka, s níž Hugo de Payns a jeho druhové bratrstvo (a následně řád) tvořili. V pozdější vojensko-politicko-hospodářské realitě pak Řád přibral ještě další funkce (zvláště po ústupu z Levanty), ale idea, pro niž byl založen, v templářském společenství zůstala až do jeho hořkého konce. Ochrana a podpora křesťanských ideálů v zemi, kde jsou díky vnitropolitické situaci v ohrožení – to není jen situace ve středověké Levantě nebo Francii doby Filipa IV. Kapetovce. Není náhodou, že Řád je likvidován tím, kdo je v právním a politologickém pohledu považován za zakladatele a prvního prosazovatele „moderního státu“ současném smyslu slova. Státu nikoliv jako společenství svobodných lidí vázaných vzájemnými smlouvami a vztahem oboustranných povinností a z toho vyplývajících práv, ale státu jakožto hegemona, ovládajícího podřízené systémem zákazů a nařízení a žijícího z jejich daní. Král Filip za pomoci lží, násilí a vydírání vítězí, Řád je zničen. Dnes již nežije ani Filip Sličný a kancléř Nogaret, ani sultán Saladin, ale nebezpečí zůstávají stejná. A i odkaz umírajících templářů zůstává, jen formy jeho naplnění se mění.
Toto je zatím začátek, další texty budou přidány později.
teMPLÁŘI
200 let bojů, 700 let tajemství
Část I. - do první křížové výpravy
Příběh Templářů začíná mnohem dříve, než ve dvanáctém století. Abychom ho pochopili, musíme se vrátit až na počátek křesťanského letopočtu. Život Ježíše Krista a evangelijní dění se odvíjí vzemi v Malé Asii, která má mnoho jmen. Byla nazývána Zaslíbená země, Judea, Galilea a Judsko, Israel, Pelestina, Levanta, Outremer neboli Zámoří, dnes je součástí státu Israel. Mnoho dění se odehrává v Jerusalémě, jako přirozeném centru země, a v nedalekém Betlémě. Hlavně události spojené s Ježíšovým narozením, smrtí a vzkříšením. Jsou zde i dvě hlavní křesťanské svatyně, basilika Narození Páně a chrám Božího hrobu, a pozůstatky židovského Chrámu, spojeného se starozákonními biblickými dějinami. Bazilika Narození Páně je v blízkém Betlémě (dnes mají Betlém s Jerusalémem hranici s check-pointem)Po Kristově nanebevstoupení a následném seslání Ducha Sv. se první křesťané rozcházejí do světa s Ježíšovým učením a odkazem a o hmotné památky a místa nejeví zájem. Země se po potlačeném židovském povstání stává římskou provincií. Po r. 395 a rozdělení římské říše se země stává součástí východní, byzantské říše. Tehdy se stává i středem zájmu křesťanů z Evropy a Afriky, hledají a obnovují se místa, spojená hlavně s Ježíšovou památkou. Hlavně v Jerusalémě se staví křesťanské kostely a kláštery a za vlády císaře Theodosia (347 – 395) je tu již 200 klášterů a špitálů. Byl sídlem křesťanského patriarchy a cílem řady křesťanských poutníků všech vyznání z východu i západu, dokonce z Afriky, stejně jako poutníků židovských. Roku 614 zemi dobyli zoroastriánští Peršané a rozbořili všechny křesťanské chrámy s výjimkou basiliky v Betlémě. Po třech letech Bysanc získává zemi zpět. R. 622, datum tzv. hidžry, je oficiálním datem vzniku islámu, který rychle expanduje do okolních zemí. Již r. 638 je Jerusalém muslimy bez boje dobyt a do roka i zbytek země.
Pod muslimskou nadvládou patří Judsko nejprve 400 let damašským Umajovcům, poté egyptským Fatimovcům. Jsou zde stavěny první muslimské mešity, jako je Skalní dóm na místě zničeného židovského chrámu a mešita al-Aksá, stojící na zbytcích pomocných stavení patřících k chrámu (tzv. první chrám), postavenému ještě za krále Šalamouna (970 – 931 př. Kr.). Zatímco damašští chalífové patří ke kulturnímu národu, i po přijetí islámu navazujícímu na dlouhou a vysokou vzdělanost v oblasti, dynastie Fatimovců se opírala o mnohem méně kulturní obyvatelstvo severní afriky a západní Arábie. V 11. stol. začínají jejich říši oslabovat spory se seldžuckými turky, kteří v r. 1078 dobyli i Jerusalém. Seldžukové, a později Osmani patřili mezi turecké nájezdnické kmeny, pronikající ze střední Asie na západ. Při průchodu Mezopotámií přijali islám. V r. 1095 či 1098 Fatimovci město získali zpět, vydrancovali, pobili všechno muslimské obyvatelstvo a vyhnali poslední zbytky křesťanů.
Se vstupem tureckých kmenů do Malé Asie končí poslední možnost bezpečného pohybu poutníků do Svaté země a velmi je ohroženo i tam usedlé předmuslimské, tj. křesťanské a židovské obyvatelstvo. Na toto ohrožení reagovala nejprve byzantská říše, později to bylo i inspirací k vyhlášení křížové výpravy za osvobození Jerusaléma.
