Info a pozvánky

Pokud máte nějaké dotazy, připomínky nebo nápady, neváhejte nás kontaktovat.

Navštivte také naši virtuální knihovnu na adrese: http://demolaylibrary.blog.cz/. Najdete zde texty našich členů i příspěvky jiných autorů ke všem aspektům naší činnosti a našeho zájmu.

První akcí, na kterou jsme vás pozvali, byla zádušní Mše svatá., celebrovaná dne 18. III. 2014 v 18:00 hod v kapli nemocnice v Jablonci n. N., obětována za památku umučených templářů ve výroční den 700 let od. upálení Jacquese de Molay a Geoffreye de Charney. Bohoslužba proběhla v kapli JNemocnice v Jablonci n. N.,

Moderní a střízlivý interiér kaple byl doplněn některými prvky, např. erby upálených rytířů a specificky pojatým křížem v průčelí sálu. Hudbu, kterou jsme použili, Vám nabízíme na bočním pagetu (You tube).

Bohužel, přes množství pozvaných, byla účast jen velmi nízká. Jak řekl jeden ze zúčastněných "jak je v kraji zvykem". 

Uvodní písní byla Orffova O Fortuna z úvodu nepřekonatelné Carminy Burany. Pak čtení z knihy proroka Izajáše: Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský.    Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve.  Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo.  Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.   Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země.   Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč.“  Tak promluvila Hospodinova ústa. (Iz.1, 10;14-20) Po něm zazněla verse žalmu 115 Non nobis, Domine, non nobis, která byla i templářským hymnem. Následova slova Sv. evangelia, podle Matouše: Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům:  „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou;ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena,ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. 

Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli:rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘. 

Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“.

K přečtení a stažení Vám nabízíme text kázání (homilie), která následovala po chvíli k rozjímání slyšeného a doplněné gregoriánským přednesem Mariánské antifony Salve Regina.  I závěrečná píseň byla gregoriánský zpěv (Advocatus), před nímbyla modlitba za zesnulé, několik slov ohledně ustavení Institutu Jacquese de Molay a pak jsme všichni přijali požehnání. Tento stručný popis brzy doplníme alespoň několika fotografiemi. Budou první ve zdejší fotogalerii.


Homilie

Drazí v Kristu, bratři a sestry, vážení hosté.

Píseň, kterou jsme slyšeli na úvod dnešní bohoslužby byla od Carla Orffa,  jmenovala se „O Fortuna!“ a měla středověký text o tom, jak nás štěstěna houpe. Točí kolem a my jsme „jednou dole, jednou nahoře“, jak známe zase z jiného textu. A asi všichni to známe i ze svého života, asi všichni jsme zažili takové životní kotrmelce. Pokud nás ta vrtkavá paní najednou a nečekaně vynese vzhůru, tak si to samozřejmě užíváme a moc o tom „nemudrujeme“, ale pokud nás srazí kamsi dolů, tak to je jiná. To hned chceme vědět proč, kdo za to může a čím jsme se provinili.
Jak říkám, takovou situaci jsme zažili asi všichni, ale jen málokdo zažil takový pád, jako člověk, jehož smrt si dnes připomínáme – Jacques de Molay. Během jednoho dne, jednoho pátku 13., se dostal z výšin takřka nevídaných do skutečného pekla na zemi. Z místa na vrcholu tehdejší společnosti, kde s ním nejen králové, ale i papež hovoří jako s rovným, se dostává do vlhké kobky, kde je přikován v krvi, zvratcích a výkalech. A v bolesti, v bolesti, která mění, deformuje vnímání, myšlení, i samotnou realitu světa. A stejně, jako jeho biblickému předchůdci Jóbovi, i jemu ďábel ústy lidí kolem našeptává: „Zlořeč Bohu a zemři!“. A stejně jako jeho předchůdce Jób, i on má chvíle kdy váhá, kdy pochybuje a ptá se. A jako Jób na sobě nenalézá nic, čím by Boha zradil nebo urazil, a nenalézá důvodu to udělat ani teď. A tak, i když na konci není happyend Jóbův a de Molay i s Geoffreyem de Charny, jako poslední ze zatčených templářů, umírají na hranici, umírají jako vítězové. Jako ti, kteří si před hanbou vybrali čest a budou za to oslaveni.
        Dnešní doba je doba rozpolcená: na jednu stranu denně a po tisících hážeme slovy jako láska či přátelství a nikomu není divné, má-li teenager 2 500 přátel, bez nichž si nedovede představit své místo ve společnosti, na druhou stranu nemá ráda patetická gesta a velká slova, jako jsou ideály, vlastenectví, čest, obětavost, spravedlnost, pravda, víra. Relativisuje je, popírá jejich význam a smysl a před jejich dodržováním vyzdvihuje spíše oportunismus, pohodlíčko a klídek. Neobdivujeme ty, kteří se postavili zlu a byli ochotni riskovat a obětovat všechno – až do těch hrdel a statků. Ne, dnes se o nich mluví jako o fanaticích nebo podivínech, ne-li přímo jako o hlupácích, kteří si to neuměli zařídit tak, aby dokázali v klidu a za větrem přečkat, a možná na tom i něco trhnout. Zato o těch, kteří to dokázali, se mluví jako o skutečných hrdinech, kteří v koutě u televise a piva protrpěli tu hroznou dobu, a sice občas nějaký vázací akt podepsali, ale jistě jen z donucení a samozřejmě s tím nesouhlasili. Hlavně, že však přežili a mohou své kvality předávat dál. Mohou psát knihy, točit filmy, léčit lidi, dělat kšefty, učit děti. Hlavně ale mohou vychovávat další generace a předávat jim své hodnoty a cíle.
        Z tohoto pohledu ti dva, jejichž erby visí tady vedle oltáře, ani stovky jejich dnes už bezejmenných druhů, si to pojistit neuměli. Věřili, že černá je černá a bílá bílá, že Bůh je Láska a odplatou za hřích že je smrt. Byli vycvičeni k boji a tam uměli dobře posoudit situaci a poznat, koho si můžu nechat stát za zády, a od koho si musím udržovat odstup na délku meče. Jenže doby se mění a časy Huga de Payns, Raymonda z Toulous nebo krále Lví srdce už byly pryč. Doba Krásného Filipa a jeho pochopů, jako byli Nogaret nebo de Marigny, je jiná. Méně ideálů, zato více v měšci. A ten, kdo podává pravici, může mít v levačce dýku. To není nečestné, jen pragmatické.
        Letos je to 700 let od konce templářského řádu a je signifikantní, že Evropa o tomto výročí jaksi mlčí. Perpetuum silentium. Mlčí o době, kdy se dokázali lidé i státy, od Británie po Uhry a od Pobaltí po Sicílii shodnout a spojit a jednotně hájit svoji víru, kulturu, pravdu. Evropa mlčí proto, že nechce, aby na to bylo vzpomínáno. Chce totiž, aby bylo zapomenuto to, že v čele tohoto vzepětí nebyli funkcionáři, ani obchodníci, ale věřící idealisté. Protože ti se špatně ovládají a manipulují. Bankéře a pragmatiky lze uplatit, úředníkům lze poručit, ale chcete-li zastavit idealistu, musíte ho zabít. Jako Molaye, Charnyho a další. Nět čelověka, nět problěma.
        Jsme dnes zde v nemocniční kapli. Když jsem sem prvně přišel, tan prostor se mi moc líbil. Je moderní i uměřený a vkusný. Nevadí mi ani, že je používán jako učebna, konferenční místnost či koncertní síň, naopak. Jsem rád, jsou-li oživovány sakrální prostory, i naopak, jsou-li posvěcována místa světská. Něco mi tu ale přesto chybělo. Spasitel – tedy – jeho zobrazení. Ten kříž s přibitým tělem Kristovým, jak ho známe z chrámů, kostelů i kapliček. A přitom – architektonicky si o to ten prostor úplně říká, to okno tady v čele, že? Jasně, že chápu, proč tu není. Politická korektnost. Někdo by se mohl cítit diskriminovaný, někdo by to třeba žaloval k soudu o lidská práva nebo by vyhrožoval výbuchem, ví Bůh. Když tady celebruje můj římskokatolický kolega, řeší to tím, že tady na ten stůl si postaví takový stolní křížek.
        Mohl jsem to udělat stejně, ale přišlo mi to jakési slabé. Dát do této krásné kaple krucifix, menší než mám doma na psacím stole? Já ale nemám takový kříž, který by mi sem připadl vhodný. Hledal jsem a pak jsem doma našel korpus – tělo. Je to vlastně fragment, který jsem kdysi našel v navážce nahoře nad Desnou. Je to obyčejný tuctový tovární výrobek, žádné umění. Takových byly, než se rozbili, stovky, asi i tisíce Patří k době, kdy bylo normální, že továrna sériově vyrábí Krista a má na své zboží odbyt. Nevím, kde původně byl: na vyřezávaném dřevě na zdi sudetské chalupy, na litinovém kříži u cesty, nebo na náhrobním kameni? Nevím ani, proč je torzem. Ulámal mu někdo ruce z vandalismu, z politického přesvědčení, stal se zbytečným a byl odejit, nebo spadl se stěny a byl hospodyní oplakán, protože byl památeční? On má svůj příběh, i když dneska už ho nikdo z lidí nezná. A i pro ten příběh, i pro to zmrzačení může mluvit zde. Mluvit o památce na lidi, kteří byli zmrzačeni, umučeni a nakonec zahozeni a zapomenuti právě pro svou víru v Něho, ve Spasitele.
        Točí-li Štěstěna svým kolem a my jsme nahoře, můžeme toho dělat spoustu. Můžeme strhávat kříže, zpochybňovat pravdu, mrzačit sochy i lidi. Můžeme je i ničit a zabíjet a pak zahazovat. Můžeme korektně přejmenovávat lež na pravdu a pravdu na hloupost. Nemůžeme ale vzít lidem víru, kterou mají. A nedokážeme takovým lidem ani zabránit v tom, aby se za ni postavili, i když riskují život. Tento život, život pozemský. Protože věří v hodnoty vyšší, věčné.
Drazí v Kristu, bratři a sestry, vážení hosté. My, co jsme se zde sešli, zapomenout nechceme. Nechceme zapomenout na to, že Bůh, který nás všechny má za své děti, nám slíbil, že jednou budeme moci být všichni u něho. Že nám setře každou slzu, utiší každou bolest. Že tento svět má krásu, kterou občas nevidíme, a smysl, i když ho mnohdy nechápeme. Že stojí za to ho žít, a že má smysl ho žít čestně. A že, přijde-li na rozhodování, má smysl pro náš život i ten život nasadit. A i když málokdy přichází happyend jako u Jóba ještě tady, na zemi, čeká na nás v Boží náruči. A ta naděje stojí zato.
        Pánové Templáři, od Velmistra až po posledního knechta, děkujeme vám. Děkujeme vám za svědectví o vašich životech a vaší víře. Děkujeme za příklad, který je nám drahý. Děkujeme za naději, že se s vámi budeme moci jednou v Božím království setkat. Vy tam již jste s palmou vítězů, my jsme svůj boj ještě nedobojovali.      
Amen.

Kázání 18.3.1314.docx (17kb)